První zmínky o něm sahají do prvních desetiletí minulého století, kdy byla předpovězena jeho existence. Následoval první neúspěšný pokus o syntézu adamantanového skeletu roku 1922. Pokračující sled několika neúspěšných pokusů o přípravu látek s adamantanovým skeletem byl o řadu let později završen jeho nejprve náhodnou izolací z hodonínské ropy českými chemiky (ropa o obsahu adamantanu v rozmezí 0,2-0,3 % tzn., že pro získání 100 g bylo nutné zpracovat 33 kg ropy). Načež ale vzplanula druhá světová válka a veškeré práce byly pozastaveny.

Nicméně po adamantanovém tichu druhé světové války došlo k masivnímu nárůstu v zájmu o tuto sloučeninu způsobenou objevem virostatických účinků 1-adamantylaminu v polovině šedesátých let. Tím vypukl doslovný maratón o pravděpodobné aplikace adamantanové skupiny, jež na přelomu tisíciletí vyvrcholil objevem derivátů adamantanu v recentním rostlinném materiálu. Do té doby platila premisa hlásající, že popsaný skelet nemůže být plodem živé přírody.

            Dnes již víme, že např. známý toxin ryb rodu Fugu tetrodotoxin a velmi podobný chirikvitoxin z žab rodu Atelopus jsou ve své podstatě substituované heteroadamantany. Rovněž byl adamantanový skelet dosud prokázán u zástupců dvou rodů z čeledi Guttiferae, kam spadají i naše třezalky.

            Vrátíme-li se k získávání adamantanu z ropy, musí nám být jasné, že jeho izolace z tohoto dnes již stále vzácnějšího zdroje v kombinaci s rostoucími cenami energií by byla dosti nákladná. Bylo zapotřebí sestavit komplex reakcí pro přímou syntézu. Po řadě úskalí a vývinu souboru metod přímé syntézy je v současnosti nejvíce používán proces výroby založený na izomerizaci tetrahydrodicyklopentadienu chloridem hlinitým a to i navzdory skutečnosti, že výtěžek reakce je s užitím směsi AlCl₃ + HCl dvojnásobný.